Zápisky z cesty - část 5. Carboneras

Je čtvrtek. Vítr zatím neustal, ale předpověď slibuje krásný slunečný týden. Sestupujeme serpentinami k moři a v dálce je vidět vysoký komín tepelné elektrárny v Carboneras. 

Carboneras je městečko s necelými devíti tisíci stálými obyvateli, ke kterému však přináleží ještě několik malých vesniček mezi horami. Samotné město je ze všech stran obklopeno přírodním parkem Cabo de Gata - Níjar a necelých 500m od pobřeží je ostrov Isla de San Andrés, okolo kterého je podmořský přírodní park. 
Zaparkujeme na okraji města a do centra vjíždíme na bicyklech. Město nás velmi příjemně překvapuje svojí atmosférou a velmi milými lidmi. Projíždíme po paseo maritimo až na druhý konec města, kde je rybářský přístav. Rybaření  zde má dlouhou tradici a ještě nedávno bylo hlavní obživou místních obyvatel, o čemž svědčí i rybářský člun v městském znaku a mramorový monument na pobřeží v samém centru města, znázorňující rybáře, který přes rameno vleče obrovského mečouna. 

Při cestě zpět míjíme renovovaný větrný mlýn a zastavujeme v městském parku, který je zároveň dětským hřištěm. Obdivuhodný je katkusový altánek, obehnaný vodou. Několikametroví obři jsou stažení tak, aby vytvářeli střechu, která v létě určitě spolu s tekoucí vodou kolem, vytváří příjemné místo k odpočinku.
Navštěvujeme i castillo de San Andrés, strážní hrad který je nedávno zrekonstruován a slouží k pořádání kulturních akcí a výstav. Byl vybudován záhy po rekonquistě a rodiny vojáků zde sloužících, se stali zakladateli města.  V patře je stálá, tématicky rozdělená výstava dobových fotografií, které městu zapůjčilo několik místních rodáků a zachycují život ve městě již od prvních desetiletí dvacátého století až po sedmdesátá a osmdesáta léta.

Město získalo svůj název od uhlířského řemesla, které zde před staletími kvetlo. Carboneras by se dalo do češtiny přeložit jako "milíře". Ač dnes při pohledu na holé kopce kam dohlédnete, je to velmi těžká představa, byl kdysi tento kraj hustě zalesněn a osada byla po souši téměř nedostupná. Existovala prý stezka  do několik kilometrů vzdáleného Agua Amarga, ale schůdná byla jen s velkým úsilím a jakákoliv přeprava nákladu byla vyloučena.

Lesy však za poměrně krátkou dobu podlehly  výrobě dřevěného uhlí, které se po moři rozváželo po celém španělském středomořském pobřeží a také k africkým břehům, zvláště do oblastí dnešního Alžíru.
Od devatenáctého století se v Carboneras rozvíjí průmysl spojený s rybolovem. Továrna na led, mrazírna, rybářský přístav s překladištěm a řemesla spojená s rybolovem. V druhé polovině dvacátého století se Carboneras otevřelo světu. Turisté začali objevovat zdejší pláže a na počátku šedesátých let si režisér David Lean vybral Carboneras k natočení některých scén slavného filmu Lawrence z Arábie. Po setkání Rainbow, stejně jako další místa Cabo de Gata, objevili zdejší pláže a klidné městečko hippies, což zanechalo na životě města nesmazatelnou stopu.    
Dnes má Carboneras mimo velký rybářský přístav s mrazírnou a s rybím velkoobchodem i velký průmyslový přístav, s rozsáhlou průmyslovou zónu a přilehlými doly. Hlavní produkci zastává vápenka a cementárna. Je zde také "desaladora", továrna na odsolování vody, která je jedna z největších v Evropě a tepelná elektrárna.

Mezi průmyslovým přístavem a městem nalézáme parkoviště přímo u pláže a dokonce zde teče i užitková voda. Před půlnocí nás však vyhání nekončící hluk z průmyslové zóny, který se s večerním tichem města znásobil. Odjíždíme zpět na severní okraj města, na pláž playa del Algarrobico, kde ticho ruší jen motory rybářských lodí, stahujících a natahujících sítě. 
Ráno se opět ozvalo auto. Vyjíždíme po úzké, klikaté silničce, kopírující koryto řeky Saltador a v motoru cosi klepe. Zatímco Zdena odchází s Odínkem na procházku korytem řeky, já zůstávám v osadě Cueva del Pájaro, abych se pokusil alespoň najít původ nepatřičného zvuku. Během asi patnácti minut se u mne vystřídala většina místních a Henrique, asi šedesátník také s renaultem, mě uklidňuje, že to rozhodně nic není. Pokud prý nestoupá teplota a motor maže, nemám si dělat hlavu. Znám dobře španělský přístup k problémům, ale v tuto chvíli dávám celkem rád na jeho radu a dělám, že už nic neslyším. Co jiného mi taky zbývá.

Zůstáváme v Carboneras celý týden. Playa del Algarrobico se ukázala jako velmi pohodlné stanoviště a v Carboneras se cítíme dobře. Odínek si tu našel kamaráda, dvouletého Carmela, kterého učí všechny rošťárny a musíme denně chodit na dětské hřiště, v centru Carboneras. 

Celý týden je slunečno a teplo, které nás nutí vytáhnout kraťasy a krémy s UV filtrem. Postupně prozkoumáváme okolí a je zde opravdu co k vidění. Na jih od města je pláž Playa de los Muertos (pláž mrtvých), končící mysem mrtvých. Ponurný název dostala tato pláž díky mořským proudům, které právě v jižní části zátoky vydávaly těla rybářů a námořníků, kteří v těchto vodách ztroskotali. I přes tento název patří k nejkrásnějším plážím španělského pobřeží. 

Úchvatné jsou i procházky nesčetnými kaňony, které vytvořila voda, která dnes už většinu roku proudí jen pod povrchem země a sem tam se ukáže, aby se na její přítomnost úplně nezapomnělo. Takřka na každém kroku je možné vidět důmyslné a umě vytvořené zavlažovací systémy, které jsou původně dílem arabských osadníků z první poloviny druhého tisíciletí. Od řečišť byla voda rozváděna po všech svazích akvadukty a prokopanými šachtami.