Zápisky z cesty - část 2. Na jih

Je úterý 7.února a konečně vyjíždíme. Teplota v noci stále padá hluboko pod bod mrazu a tak je stále spousta věcí v chodbě, protože úložné prostory nejsou zaizolované.

Už od rána se nosí do auta a mráz pořád leze pod nehty a sníh pod nohama křupe. Ještě koupit zásobu čerstvého chleba, protože na něj pak budeme muset po nějaký čas zapomenout a taky elektrikářské stahovací pásky a další drobnosti, na které se zapomnělo. Pak ještě oběd, káva a nebudeme potřebovat ještě tohle? A co Odínek? Má všechno? Tak ještě zase probrat hračky a teď to vše roztřídit a uložit tak aby to bylo vše po ruce.

Podle plánu nás dnes čeká přes 900km a jsou tři hodiny odpoledne. Tak rychle. Pasy máme, peníze a platební kartu taky, tak vypnout hlavní jistič u elektrických hodin, zamknout a jedeme.

První zastávka je naplánovaná v Bayreuthu u Ermitage. Sotva sjedeme z dálnice, už nás zastavuje bavorská policie. Když otevírám boční dveře a rozsvěcím domeček, abych našel doklady, hned se vyptávají, kam že jedeme. Na jih. Francie, Španělsko a … , víc už vědět nechtějí. Vrací doklady a přejí nám šťastnou cestu. Přijíždíme na parkoviště již za tmy. Je zima a na procházku po parku vidíme jen díky měsíci, který je téměř v úplňku.

Kilometry pomalu ubíhají a blížíme se k Heilbronnu. Najednou začne motor škubat a jedem sotva osmdesát. Bliká žlutá kontrolka a je zle. Vypadá to na přicpaný palivový filtr. Nafta, kterou jsem ještě v Čechách natankoval, asi nebyla zrovna nejlepší. Navíc se začal ozývat rozvod k alternátoru a posilovači řízení, zřejmě důsledek nedávného divokého vyprošťování z příkopu. Propadám zoufalství. První den na cestě a auto zrazuje. Zastavujeme na benzince poblíž Freiburgu. Jsou tři hodiny ráno a já bych strašně rád usínal se slovy „ráno moudřejší večera“, ovšem ono už vlastně ráno je.

Kolem sedmé nás probouzí Odínek. Venku prší. Zjišťuji, že jsem nějak zapomněl, že možná budu i ležet pod autem a nemám, co bych na sebe navlékl a co hodil na mokrou zem. Přitahuji málem prodřenou vzduchovou hadici dál od rozvodu páskou, ale bzukot nepřestává. Po hodině házím flintu do žita a jedem. Díky filtru bych potřeboval na rozjezd tak pětkrát delší připojovací pruh a tak několik kamioňáků na nás troubí a cosi ukazuje. Chvílemi se auto rozjede, pak zase marná snaha. U alsaského Belfortu sjíždíme z dálnice a už je cesta klidnější. Nafta pomalu dochází a já doufám, že nově natankovaná filtr trochu propláchne. Rozvody bzučí dál, tak dělám, že je už neslyším. Tady opravdu žádné opravy. Musíš vydržet do Španělska.

Na oběd dorážíme do Clerval. Zdena vaří oběd a já s Odínkem jdeme obhlédnout clervalskou skálu. Nafta jde trochu lépe, rozvody pořád stejné, ale jde o zvyk… Kilometry ubíhají a u Clermontu konečně najíždíme na neplacenou dálnici, která vystoupá nad tisícovku metrů nad mořem a pak pokračuje až skoro k jižnímu pobřeží ve výšce krkonoškých hřebenů. Je tma a sněží. Totálně unavení zastavujeme u Garabit, na parkovišti s výhledem na brášku známé pařížské věže – Eiffelův most v Garabit.

V noci je zima, padá sníh. Kolem třetí hodiny ráno pouštím znovu topení. Sotva se rozední, jsme vzhůru a navlékáme znovu zimní bundy a šály a jdeme se projít po vyhlídce. Na parkovišti je infocentrum, kde si v teple prohlížíme informační tabule o stavbě mostu a dobové fotografie. Venku fičí studený vítr, který občas přivane vločky sněhu.

Cesta dál k pobřeží je nádherná. Horské pláně, kaňony a nad břehy vysunutá kamenná městečka. Oku scenérie lahodí a cítí z nich divokou přírodu a čistotu. Ale hned nás napadá, že život tady bude těžší, než si dokážeme představit. Mnoho mladých již odešlo do měst, kde je život mnohem snadnější a zůstávají jen ti zatvrzelí patrioti, kteří udržují městečka stále ještě živá.

Pomalu klesáme pod tisíc metrů nad mořem a krajina se mění. Projedeme městem Millau, abychom se vyhnuli placenému mostu přes údolí, a ocitáme se v krajině poseté skalkami, vytvářejícími často bizardní monumenty. Není divu, že tato náhorní plošina očarovala člověka již před tisíciletími. Dokladem jsou četné dolmeny, dnes téměř ztracené v krajině. Zastavujeme u silnice těsně před nájezdem zpět na čtyřproudovku a jdeme přes pastviny oddělené elektrickými ohradníky asi půl kilometru k jednomu z nejznámějších – Cavalerijskému dolmenu.

Odpoledne kolem čtvrté hodiny konečně dorážíme k moři. Zaparkujeme u ústí menšího plavebního kanálu ve Vias. Tady už jsme správně. Potkáváme první campery a uklízíme zimní oblečení. Vítr fouká studený a po západu sluníčka se skokem ochladí, ale venku nám větrovka bohatě postačí a topení už zůstává vypnuté. Na pláží je obrovská spousta velkých krásných mušlí a Odínkovi musíme najít kartonovou krabici, aby si ty nejkrásnější nasbíral a my je mohli do nekonečna přestrkávat v autě, protože budou všude překážet.

Je pátek 10.února. Je oblačno, chvílemi se objeví sluníčko, které okamžitě hřeje. Přehoupneme se sedlem přes městečka Le Perthus a La Jonquera přes výběžek Pyrenejí do Španělska. Tedy přesněji, abychom neurazili obyvatele tohoto kraje, do španělské části Katalánska. Na hranicích vykonáme náš rituál a koupíme si na cestu stáčené sladké víno a večer se již procházíme nad Port Lligat v Cadaqués.