Zápisky z cesty - část 1. - Konečně zvedáme kotvu?

Je neděle 5.února, což bylo datum našeho odjezdu. Termíny se však pravděpodobně stanovují proto, aby se následně mohly prodloužit a tak to dopadlo i tentokrát.

Trochu jsme podcenili objednání k zubaři a tak Zdena dostala nejbližší termín až zítra v poledne. Co naplat, stejně ještě chybí sbalit skoro polovina věcí a pro některé ještě ani není vhodné místo. Auto už ale konečně nabývá cestovní podobu a já začínám věřit, že v úterý dopoledne opravdu konečně vyrazíme.

Trochu starostí mi dělají vyhnuté boční dveře (památka na zabouchnuté klíče u malebného rybníčku v Úštěku), které nejdou ovládat centrálem a odemknout jdou pouze zevnitř. Protože zadní dveře kvůli přípojnému nosiči na kola nejdou otevřít ani při sklopení nosiče (jedna z mnoha a mnoha nepříjemných konstrukčních detailů Mastera), je to problém. Nainstalovaný provázek, protažený do kabiny a zachycený přímo za mechanismus zámku, v zatěžkávací zkoušce na parkovišti před obchodem totálně selhal a tak jsem se do domečku dostal až po odpojení nosiče a přelezení postele. Ještě mám nad čím přemýšlet.

Jsme připraveni že cesta nepůjde tak rychle, jako když jsme se vloni po vánocích vraceli z Andalusie a Odínek coby patnáctiměsíční miminko ještě velkou část dne prospal. Tehdy jsme se dostali z Almérie domů během tří dnů. Letos musíme cestu přizpůsobit, takže máme naplánováno po každých zhruba třech stovkách kilometrů přestávku s důkladným vybitím Odínkovi energie.

První den bude asi nejnáročnější. Čeká nás nezáživná cesta po německých dálnicích, kde není příliš mnoho k vidění a ani počasí nemá být zrovna nejlepší. První noc na cestě plánujeme ve francouzském městečku Clerval, které dobře zná mnoho motopoutníků. Mimo oficiální kemp pro obytné automobily je zde i klidné parkoviště u řeky Doubs, kde mnozí seveřané směřující k teplému jihu zaparkují své miláčky a nechají se uspat tichým šploucháním vlnek o molo. Bude to pravděpodobně ještě chladná a možná i trochu mrazivá noc, ale zima nás už neleká.

Druhý den se pokusíme po neplacené čtyřproudé silnici A-75 doplazit k moři. Pláže kolem Narbonne bývají v zimě skoro opuštěné a my se jako správní suchozemští středoevropané už těšíme na moře. Odínek už dobré tři neděle rozhlašuje, že jedeme na „majáky“ a skoro každý den ráno navleče svůj opičkovský batůžek, vezme si do ruky kyblík s legem a s větou „Tak jedem na majáky“ čeká, že už konečně vyjedeme. No ještě nedávno nám také stačilo hodit dvě matrace do dodávky, sbalit dva hrnce a dvoje ponožky a vyrazit.

Třetí den se přehoupneme přes Pyreneje a zajedeme na nejsevernější výběžek španělského středomořského pobřeží, kde odpočinem v příjemném městečku Cadaqués, které svým pobytem asi nejvíce proslavil Salvádor Dalí. Pokud bude počasí alespoň trochu přát, uděláme si zde kratší pauzu na dva až tři dny, abychom vychytali mouchy v komfortu našeho hotelu a připravili se na další dlouhou cestu přes obrovskou zemi španělskou.