Zápisky z cesty - Část 10. Antequera

Je večer. Pomaličku se stmívá a my přijíždíme do města Antequera, kterému se pro svoji polohu přezdívá srdce Andalusie.

Město leží v úrodném údolí, obklopeném horami. Pokud chcete jet nejsnazší cestou napříč Andalusií, městu Antequera se zkrátka nevyhnete. Díky několika pohodlným průsmykům je toto údolí křižovatkou cest již od pravěku, a proto je osídleno již několik tisíciletí. Své jméno dostalo od Římanů. Anticaria znamená ve staré latině starobylý, což svědčí o tom, že již Římané se zde setkali s historií. Dodnes je údolí Antequery důležitým dopravním uzlem, kde se křižují silnice i železnice z Cordoby do Malagy a z Granady do Sevilly. Vede odsud i železnice do důležitého andaluského přístavu Algeciras.

Jsme v nadmořské výšce přes 500 metrů a zima stále nepolevuje. Okolo města je velká průmyslová zóna, kde projíždí desítky kamionů a je slyšet i hukot rychlostní silnice. Když vidíme na okraji města kopec s kaplí, je místo ke spaní jasné. Jen se tam dostat. Stačilo jedno zaváhání a už nás změť jednosměrek vede přímo do centra města. Ulice se zužují a tak se snažím mít oči na stopkách. Couvat mezi kavárenskými stolky s nosičem na kola je celkem veselá příhoda, ale za tmy už do smíchu příliš není - alespoň tedy mě ne. Když vidím pár desítek metrů před sebou tahač s návěsem, jak se mu asi napotřetí podařilo stočit se do jedné ulice, pouštím se za ním. Rozjel se celkem neohroženě, pár centimetrů od zaparkovaných aut na jedné straně a o centimetr méně od balkónů na straně druhé. Těžko říci zda přesně ví, kam jede, nebo jen zapomněl stejně jako já, někde odbočit, ale věřím té první variantě. Po slabé půlhodince jsme tam, odkud jsme vyjížděli a dáváme druhý pokus. Tentokrát to dopadlo a už se šineme serpentinami ke kapličce. Z vršku je krásný rozhled, jen ta zima... Ráno ještě se zalepenýma očima, napůl spící, zapínám topení. Od pusy jde pára. Odínek se tomu směje, ale já na sebe nabaluji dva svetry. Ono snad ještě začne pršet!

Město Antequera má své místo i na seznamu UNESCO. Jednak jsou tam zapsány dva ze třech volně přístupných dolmenů a ještě také přírodní park El Torcal - krasové útvary se skalními městy, asi patnáct kilometrů nad městem. Samotné město je poutním místem, kde se nachází snad nejvíce kostelů a klášterů na obyvatele. Také se mu někdy říká město kostelů.

V každém případě je Antequera a nejbližší okolí místem, kde by se nechalo strávit mnoho času. Následující den jsme si našli na spaní celkem klidné parkoviště skoro v centru města, ale zima nás popohání dál. Ačkoliv nad horami je stále zataženo, už nemůžeme dál čekat a vyrážíme vzhůru na El Torcal.

I přes mlhu a zimu to stojí zato. Jen Odínek pláče a večer celý hoří. Nedá se nic dělat, sjíždíme dolů k soustavě přehrad na přítocích řeky Guadalhorce, kde už je přece jen trochu tepleji a dáváme pár dní odpočinku. Než se Odínek trochu uzdraví, můžeme konečně vyprat, poklidit a přerovnat věci. Po měsíci a půl na cestě je v autě slušný nepořádek.